Příběh dvou mladých princů údajně zavražděných v londýnském Toweru je jednou z nejikoničtějších britských legend. I přesto, že je široce přijímaná, přímé důkazy zatím chybí. A nyní se navíc zdá, že všechno mohlo být opravdu úplně jinak.
Po smrti krále Eduarda IV. v roce 1483 měl na trůn nastoupit jeho syn, tehdy dvanáctiletý Eduard V. Jako ochránce mladého krále byl vzhledem k jeho nízkému věku jmenován jeho strýc Richard, vévoda z Gloucesteru. Ten chlapce nechal umístit spolu s jeho bratrem Richardem do londýnského Toweru, údajně kvůli jejich ochraně.
Každého tak napadne, že ochrana obou chlapců možná nebyla tím pravým důvodem jejich internace. Zvláště, když krátce nato Richard prohlásil, že sňatek jejich otce byl neplatný a nelegitimní jsou tedy i sami princové, kteří logicky ztrácejí nárok na trůn. Sám se pak 26. června 1483 prohlásil králem jako Richard III.
To, že se Richard zbaví obou princů, kteří by se mohli později dožadovat trůnu, tak zní velice logicky. Jeho motiv je však vlastně jediným „důkazem“ o vraždě. Pravdou je pak ještě to, že v Toweru byli oba princové viděni naposledy v létě 1483, to je ale vše. I přesto berou teorii o vraždě za bernou minci i renomovaní historici. Nepochybně k tomu přispěl i fakt, že příběh později zpracoval William Shakespeare v jedné ze svých nejslavnějších her.
Britská historie je legend plná. Další taková mluvila o tom, že ostatky Richarda III. nakonec skončily v řece. I to bylo bráno jako historický fakt. Díky iniciativě historičky a spisovatelky Philippy Langley nazvané „hledáme Richarda“ se ale podařilo nejen dokázat, že Richard III. v řece neskončil, ale dokonce i nalézt jeho ostatky, které tak mohly být opětovně pohřbeny ve leicesterské katedrále.
Dalším logickým krokem bylo pátrání po osudu obou Richardových synovců. Ve spolupráci s desítkami či spíše stovkami historiků, lingvistů a dalších expertů postupovali metodami, které policie využívá při pátrání po pohřešovaných osobách. Zkoumány byly dobové dokumenty pocházející z celé Evropy.
A právě mimo Británii, konkrétně v Holandsku, byly objeveny indicie naznačující, že princové nebyli zavražděni v roce 1483 v Toweru, ale byli rozděleni a transportováni na různá místa. Podle dokumentů minimálně jeden z nich žil ještě v roce 1495. Ukázalo se také, že teorii o vraždě začal šířit Richardův soupeř v boji o anglický trůn, Jindřich Tudor, a shodou okolností před bitvou u Bosworthu, v níž se oba měli střetnout. Teorie o tom, že právě on byl zodpovědný za jejich zmizení, najednou dává také dobrý smysl.
Vše tedy dostává úplně nový rozměr a zdá se, že po staletí přijímaná teorie vraždy princů na rozkaz Richarda III. možná neplatí. Stejně ale přetrvávají důvody myslet si, že vrahem je skutečně Richard III. Pátrání samozřejmě pokračuje a jeho finálním cílem je zmapování celého osudu obou princů, ideálně i s nalezením místa jejich posledního odpočinku.